Thajsko, Pattaya – převážně nevážně 5. Kohout

Mail 5. Souboj s kohoutem, noční nocturno

16. července 2011 | René KROC

Milí přátelé,

K mému blogu je potřeba vysvětlit pár maličkostí – zatím jsem jen překopíroval odeslané maily a zkusil do Galerie dostat pár fotek. A pro ty, kteří fotky viděli a byli lehce zklamáni – fotky místních barových pracovnic nejsou výběrem ani běžného průměru.

Důvod je prozaický, ve většině podniků, kde je to nejlepší (z hlediska postav a celkové vizáže) je striktně zakázáno fotit. Důvody – 2 – za prvé oficiálně jsou gogo bary nezákonné, tanec spoře oděných, či neoděných dívek s nabídkou veškerých možných i nemožných sexuálních radovánek taktéž (a to přesto, že jen já vím o cca 150 gogo podnicích), prostituce je trestná – pokud by se to dodržovalo, bylo by v Thajsku poloprázdno a nejvíce věznic na světě – protože jen Pattayu odhaduji mimo sezónu na 50 -100 tisíc společnic a v hlavní sezoně možná i půl miliónu štětek. Možná přeháním. Moc ale ne.

Za druhé – nezanedbatelná část holek je tu kapku na zapřenou – tj. doma nahlásí, že pracují v Bangkoku v kanceláři, v továrně atd. , takže v mnohých případech rodiče, známí a sousedé nemají šajn, jaké éro vyletělo do oběhu. Proto nikdo moc netouží po propagaci ať už v soukromých sbírkách amatérských fotografů, nebo nedej bože v době informační revoluce dokonce na internetu.

Zpět ke galerii na blogu – proto to není to nejlepší, navíc holky v „pracovním“ by mohly upoutat pozornost dozoru blogu a ten by ho mohl zarazit hned v počátku. Po různých průserech, co jsem kdy doma měl, si nehodlám na dálku vyrábět další třeba ve formě obvinění z propagace prostituce. Dalším důvodem bylo, že na většině fotek, které se dostaly na můj harddisk slečny a dámy nejsou samy. Chlapci se na památku velmi rádi fotili s vybranou společností, ale mám vážné pochybnosti o tom, že by toužili být zveřejněni ve stejné společnosti i na netu. Diskrétnost nade vše. Náš zákazník, náš pán.

No a jak říkají Cimmrmanologové …. a navíc zamykáme hlavní vchod tj. po vložení fotek, co tam momentálně jsou, to celkem rychle kleklo a ani v další dny se mi tam nepodařilo nic dalšího dostat. A to si myslím, že fotka Tommyho Speedy Gonzalese je fakt naprosto nevinná.

Vracím se o pár dnů zpět – po návštěvě u lékaře proběhlo pohodové odpoledne a když jsem si dal v nočních hodinách na terase cigáro, zjistil jsem, že u sousedů na verandě se válí exkluzivní exemplář thajské kočky (rod felis, žádná lady!!). No a jako profesionální kočkomil jsem nabral hrst granulí z Pedigree, co tu je pro baskervily a šel se seznámit. Kočka se vrhla na žrádlo a vzápětí začal neuvěřitelný kravál. Nějak jsem přehlídnul, že mimo kočky má sousedka i dva kriplopudly, kteří spustili ten koncert. Nejdříve psi, pak začala hulákat sousedka. V klidu jsem stál na verandě asi 2 metry od mříží ve dveřích, ona ve stejné vzdálenosti od mříží vevnitř. Já na světle z ulice, ona v temnu domu. Měla něco v ruce, možná mačetu, možná bambitku, možná mobil, aby volala police. Netoužil jsem si to ověřit. S neztenčenou intenzitou pokračoval štěkot psů i sousedky. Kočka jako svědek nevinnosti mých úmyslů naštěstí nevzala roha, takže když se běsnící trio nakonec přece jen vyvalilo ven, pochopila sousedka o co jde, zamumlala cosi po thajsku, s gustem si odplivla a zmizela v útrobách domu. Chápu jí, 3 hodiny ráno jsou 3 hodiny ráno.

Celkem si dovedu představit, co řekla. Už jsem to jednou slyšel. V Čechách. Se zlobnou nenávistí procezeno mezi zuby: !!! TO MÁME SOUSEDY!!! Tenkrát to byla sousedka ze 6 patra. Protože jsem bydlel v sedmém, byl jsem často obětí náletů všudypřítomných holubů. Ti holubi mě srali. Často a hodně. Přímo na balkon.Čas od času jsem musel balkon vydrbat. A když jsem byl v nejlepším a vyrobil vrstvu řídké mazlavé kaše z holubích hoven, zkoušel jsem to ještě spláchnout. Bylo krásné, slunečné úterní dopoledne (náraz pondělního pracovního vytížení po volném víkendu býval takový, že jsem si musel dopřát hned další den volna v úterý) a já to maličko přepísknul s tím kýblem na spláchnutí. Takže nezanedbatelná část vyšplouchla přes balkon dolů včetně holubích pozdravů. Krucifix, jak jsem mohl tušit, že si střihla v práci áčko a rozhodla se vyložit v negližé na balkon a hodit opalovačku?!! Připouštím, že měla důvod se namíchnout. Fakt jsem se chtěl omluvit, ale při vykouknutí z balkonu směrem dolů, jsem uviděl rozzuřenou sousedku na jejímž těle šlo jen velmi těžkou rozlišit, kde končí bílé opalovací mléko a začíná bílý neopalovací holubí trus. Někdy to nejde zastavit. Snažil jsem se nesmát. Snažil jsem se hodně. Snažil jsem se marně. Roky na mě nepromluvila.

Jen pro dokreslení ( až budu vyprávět další story s kohoutem, vzpomeňte si prosím na tento odstavec), ač mě z toho sousedka ze šestého patra možná podezírala, přesto jsem to nikdy nebyl já, kdo volal městskou policii, když u nich doma bylo velmi často a velmi pozdě (či i velmi časně) rušno. Její rozchod z manželem probíhal kulantně řečeno v poněkud vzrušivé atmosféře. Městští policisté si tam svého času podávali dveře a občas i toho manžela. Evidentně neunesl, že si pořídila rumcajse (s malým er protože to není jeho jméno, ale spíše popis) a tak závodně chlastal a následně to s ní řešil. Odpověď na klasickou otázku „Co bylo dříve, zda vejce nebo slepice?“ – v tomto případě, zda nejdříve rumcajs a pak začal nasávat, nebo nasával a proto přišel rumcajs, nevím, až tak moc zvědavý jsem nikdy nebyl. Pokud by to někoho zajímalo, možná bude odpověď v některém z mnoha protokolů sepsaných strážníky městské policie Most.

Domnívám se, že nejsem nijak zvlášť pomstychtivá osobnost, ale ten kohout odnaproti, přestože drůbež nepatří, na rozdíl od některých netopýrů, k řádu vampýrů, mi pije krev. S jistou dávkou zlomyslnosti jsem se naučil napodobit zcela věrohodně jeho kokrhání a pokud taxikáři nejsou v noci na place, tak tomu zmetkovi dopřávám v nočních hodinách stejnou medicínu, jako on mně ráno a v podstatě celé dopoledne. Skryt za markýzou a neviděn nikým ze sousedů kokrhám jak debil, abych ho vzbudil. Za chvilku se přidá a já můžu v klidu zmlknout a doufat, že ráno bude chrápat stejně jako já. Po dvou dnech, kdy ten fígl skvěle fungoval, jsem si mohl obohatit slovník o celou řadu slovíček, která se zřejmě zcela běžně nevyskytují ve slovnících. Kohout opravdu kokrhá mezi druhou a pátou ráno, jak mi to vyhovuje, ale tím zároveň budí všechny v okolí. Otvírají se dveře i okna a farangové i thajská komunita v dojemné shodě častují kohouta jadrnými výrazy. Ne snad, že bych rozuměl, ale podle tónu hlasu se dá leccos odvodit. Teď mám černé svědomí. Dva dny jsem kohouta neviděl ani neslyšel. Od vedle voní kuřecí polívka. Tak daleko jsem to dohnat nechtěl.

Když jsem po noční anabázi s kočkou a její majitelkou vstal, pochopil jsem z výrazu tváře Saa, že i ona by ocenila, pokud bych se nezdržoval permanentně v hotelu a občas i vypadnul ven. Sám jsem si řekl, že bude rozumné, když mě okolí pár hodin nevidí a stačí se uklidnit. Vzal jsem motorbike taxi a vyrazil s rohožkou, křížovkama a minimem peněz k moři. Super slunný den. Maje rohožku, odmítnul jsem slunečník a plácnul se na pláž jak vyplavený vorvaň. Neskutečně teplé moře. Člověk by v něm vydržel hodiny. Na pláži jsem v krátkých přestávkách odmítal prodavače luxusních hodinek, slunečních brýlí – ani jedno z toho nenosím, i prodavačky suvenýrů a další prodejce čehokoliv.

Byl jsem dobře naložen, takže jsem si chtěl udělat krátkou zastávku v oblíbeném baru (dámy tam se mnou hrají thajskou obdobu piškvorek a jsou v tom sakra dobré). Za 5 bahtů tam použijete toaletu – což obsahuje i možnost se vysprchovat a celkově zrekultivovat. (Perla je, že v některých lokalitách vůbec neřeší rozdělení na Dámy a Páni. Prostě jsou ty záchody společné, což je fakt nezvyk. Zkuste si přistoupit k pisoáru, když o metr dál jsou dvě krásné rajdy, co se líčí před šichtou, případně si vyplachují kačenu po nějaké rychlovce se zákazníkem. Bere se to tak, že když můžete skončit ve společné posteli, tak vás společné sprchy a záchody nerozhází – inu jiný kraj, jiný mrav.) Ksicht zírající na mne ze zrcadla jsem nepoznal. Ach jo. To bude noc. Pokud bych měl ten podvečer dostat nějaký nick name, tak by moje indiánská přezdívka byla nejspíš Osmahlý Doruda. Můj oblíbený ochranný faktor 100 (nedávno zrušený a označovaný jako 50+) jsem nechal na pokoji s tím, že mě tam stejně nebude mít kdo namazat a hrubě jsem přecenil svůj základ ze solárka a od minula.

V baru jsem se zdržel jen krátce, abych pochytil nejžhavější novinky – Jintana (čti Džintana) už nehodlá být ani masérkou, ale vrací se domů pomáhat rodičům v hospodářství. Pokud by někdo vlastnil akcie rodinné farmy Jing Jongových, teď je ten správný čas je prodat. Nechtěl bych být hospodářským zvířetem závislým na dodávce vody do koryta od Jintany. Jsem zvědavý za jak dlouho jim všechno pochcípá a zvadne a Pattaya opět uvítá Jintanu do své hříšné náruče. Krokodýl je na šrot, protože už 14 dnů neměla zákazníka a musí řešit problém jak s platem 2500 bahtů zaplatí 3000 bahtů nájem. Plus jídlo plus podpora rodičům, takže už se těší na další českou výpravu. Dvě třetinky piva, aby zbylo na motorbike taxi pro návrat na guesthouse, a rychle zpět, než začnu skučet jak podzimní meluzína díky spálenému obličeji a zádům. Ještě, že neholduji nuda plážím (a navíc tu snad ani žádné nejsou). Představa, že bych si ve chvíli úlevy nemohl případně ani sednout, udržuje mou současnou bolest ze spálenin v přijatelných mantinelech. Prostě nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, takže si vážím toho jak zatím je.

Takže pokračování příště (další fáze přebírání podniku, Paijit – druhá perla, kterou musel na svět poslat Walt Disney, a jiné příběhy z Pattayi)

Loučím se SA VAT DÝ KCHÁP

René