Aktivita, aneb co dělat celý den, aby se tady člověk nezbláznil hned první měsíc. Ať již vězeň prožívá pouze „přítomný okamžik“ nebo ne, stejně je nejlepší být celý den „bizi“, nebo-li něčím zaneprázdněn.

Hned druhý den pobytu jsem začal meditovat a alespoň trochu cvičit. Když jsem přišel, bylo nás v cele 9 a věřte mi, že tam nebylo moc místa. Nyní nás je 12. Na nějaké sportovní vyžití, tělocvičnu, hřiště či posilovnu zapomeňte. Pouze Mr. L. a jeho 3 kamarádi mohou chodit každý den hrát badminton. Jak tedy vypadá můj denní program? Nejsme v Německu, takže na žádné pevné časové plány nelze spoléhat. Cela by měla být otevřená od 7 do 11 a od 14 do 17 hodin, ale tato doba je prakticky každý den o něco zkrácena. Někdy o pár minut a v pondělí a ve čtvrtek o pár hodin.

6:30 – se obyčejně probouzím. Sbalím moskytiéru a provedu ranní hygienu.

7:00 – otvírají celu. Ihned odcházím do místního buddhistického chrámu na meditaci

8:00 – okolo osmé se vracím zpět a Johnatan mi připraví snídani.

8:30 – se věnuji nějakému drobnému úklidu, uspořádání či přerovnání osobních věcí, nebo si vyperu špinavé prádlo. Dopoledne si také musím pohlídat moment, kdy přivezou led do chladícího boxu a čerstvé bagety. Když tento moment promeškám, mám smůlu.

11:00 – nás zavřou do cely. Přes poledne si čtu, sním nějaké ovoce nebo napíšu či přepíšu načisto kousek nového článku. Také si nezapomenu na chvilku zdřímnout.

14:00 – rozcvička. V této době většinou v cele nikdo není. Všichni běží ven vařit oběd. Praktikuji klasickou rozcvičku, kterou mne naučil J. Flégel, když mne v mládí učil bojovému umění Kung Fu. Rozpohybuji celé tělo a přejdu na „pozdrav slunci“, což je taková krátká sestava z jógy. Původně jsem měl v plánu začít velmi intenzivně posilovat. Zde se ovšem moje představy značně liší od skutečnosti. Doby, kdy jsem měl výbornou fyzickou kondici jsou někde v daleké minulosti. Zdvihnout železnou tyč s dvěma kusy betonu, kterou zde používají jako činku se mi podařilo jen jednou, na druhý pokus již nemám. Začal jsem tedy dělat kliky a dřepy. Opět jsem zjistil, že jsem slabej jako čaj, protože mám problém udělat 10 poctivých kliků. Řekl jsem si, že na sebe musím být tvrdý a pustil jsem se směle do toho! Postupně jsem přidával a když už jsem zvládal 20 kliků, křuplo mi v rameni a bylo po posilování. Je úžasné jak člověk poměrně lehce dokáže sám sebe zlikvidovat. Trvalo měsíc, než jsem mohl znovu bez bolesti volně pohybovat ramenem. Týden jsem počkal, začal znovu posilovat a světe div se! V rameni mi křuplo znovu, jen ne tak silně jako předtím. Inu asi se na stará kolena nebudu pouštět do „větších akcí“. Mohutné svaly už nebudou, to je jasné. Asi budu rád, když se s těma rukama najím.

14:30 – cvičení mám za sebou, je čas na sprchu.

14:45 – správný čas na třicetiminutovou meditaci v místním chrámu.

15:30 – obědovečeře. Mám-li volný čas, snažím se co nejvíce chodit. Bohužel v podstatě není kde ani kam. Můžu jít třeba do chrámu, ale to jsem za minutu zpět. Na procházení mám v kleci prostor cca 7 x 2 m, ve kterém se stále musím vyhýbat lidem, kteří skrz něj prochází. Deset kroků tam, otočka a 10 kroků zpět. Jako lev v kleci.

První pokus skončil fiaskem. Netušil jsem, že se to budu muset naučit. Naivně jsem se domníval, že mne procházení bude zklidňovat, ale přímá zkušenost je přesně opačná. 10 kroků tam, otočka, otočka a každá další otočka znamená zvětšení napětí v psychice. Po osmé otočce se mi hodnoty napětí v mysli pohybují v červených číslech! Mám pocit, že abych se uklidnil, musím okamžitě začít skákat po pletivu klece jako praštěnej bílej opičák. Tak takhle ne! Musím se to naučit.

Dnes to již zvládám a na tomto malém kousku betonu nachodím denně 3 – 5 km. Spočítal jsem, že za hodinu jsem schopen ujít 3 km, aniž bych u toho přišel o rozum. Součástí věznice je také knihovna, jež nabízí i nějakých 100 anglicky psaných knih, ale to mne nebaví. Číst knížky v angličtině je pro mne pracné, navíc tu nemám slovník, a tak se raději věnuji jiné činnosti. Doma mám několik knih v češtině, ale můj byt je stále zapečetěn a nikdo kromě policie do něj nemá přístup.

17:00 – nás zavřou opět do cely. Nyní je nás zde 12 a můj životní prostor tvoří pouze 2 m2 mé plastové rohože. Na ní mám vedle sebe jednu plastovou nádobu o průměru 20 cm a papírovou krabici od cigaret, v níž mám skoro všechny osobní věci. Na tak malé ploše lze pouze číst, psát, spát či meditovat. K mým každodenním aktivitám také patří 2 – 4 partie šachů s Džonem.

18:00 – se stmívá a tak se čtením to není tak jednoduché. Mám zde pouze jednu knihu v češtině, kterou jsem zde přečetl šestkrát. Je od mého oblíbeného ruského autora S. N. Lazareva. Knihu „Výchova rodičů 3“ doporučuji i vám. Raději ale začněte od prvního dílu „Výchova rodičů 1“, nebo úplně nejlépe první řadou Lazarevových knih „Diagnostika karmy 1“.

Na závěr bych chtěl poděkovat S. N. Lazarevovi, jehož kniha mi velmi pomohla překonat tuto nejtěžší etapu mého života. Děkuji i za další knihy, DVD a semináře, jichž jsem měl možnost se v ČR zúčastnit.

Wendi

Odkazy:

• Dopisy z kambodžského pekla – den 1.
• Dopisy z kambodžského pekla – den 2.
• Dopisy z kambodžského pekla – den 3.
• Dopisy z kambodžského pekla – čas 4.
• Dopisy z kambodžského pekla – peníze 5.
• Dopisy z kambodžského pekla – jídlo 6.
• Dopisy z kambodžského pekla – aktivita 7.
• Dopisy z kambodžského pekla – moje věci 8.
• 1. 11. 2017 – Český občan Václav (Wendi) Pavlát falešně obviněn
• 4. 11. 2017 – Návštěva u Wendiho v base 
• 5. 11. 2017 – Dávejte úplatky, nebo se z toho zblázníte
• 8. 11. 2017 – Sbírka pro Václava „Wendi“ Pavláta
• 14.11.2017 – Prohlášení na obranu neprávem zadržovaného Václava Pavláta
• 15 .6. 2018 – Wendi konečně propuštěn!
• wendi – autor a průvodce