Vezeni kambodza

Dopisy z kambodžského pekla – den 1.

Děkuji všem, kteří se zajímají o můj osud, zvláště děkuji těm, kteří o mně smýšlejí v dobrém a nejvíce těm, kteří neváhali poslat jakoukoliv finanční částku, jež mi tu pomáhá přežít na úrovni lidské bytosti. Momentálně jsem, a ještě nějaký čas budu, ve vyšetřovací vazbě, což v praxi znamená, že jsem  v normálním kambodžském vězení společně s ostatními „běžnými“ vězni.

Když se řekne „kambodžské vězení“, většině lidí přeběhne mráz po zádech. Představí si vedro, špínu, hrubé zacházení, rvačky, přeplněné společné cely a zcela nepoživatelné jídlo. Naštěstí realita, ve které se právě nacházím, se od mých původních představ značně liší. Siemreapské vězení není jedna velká budova, ale množství různě velkých budov rozprostřených na velké ploše. Přestože cely jsou velké a prostorné, místa je v nich tragicky málo – jsou totiž přeplněné. Dle mého odhadu je zdejší vězení využito asi na 300% plánované kapacity a dokud nebude využito na 600%, tak se s tím asi nic dělat nebude.

Před nástupem do vězení mi nebylo vůbec dobře. Přeci jen jsem strávil již 2 dny a 2 noci na policejní stanici a dnes dopoledne jsem absolvoval 2 náročné výslechy u prokurátora a u soudce. Od rána mi je „těžko“ na hrudníku. Moje srdce už toho stresu má tak akorát. Poslední 2 noci jsem spal jen v krátkých intervalech. Také jsem skoro nic nejedl. Ne že bych neměl co, ale žaludek odmítá fungovat jako obvykle. Jak říkám, není mi nejlépe.

Nyní žerty stranou. Při podezření na sexuální a drogové zločiny se kauce neumožňuje a tak jedeme do vězení. Na modrých vratech věznice jsou 2 velké nápisy „Welcome“ (vítejte). To na mne nepůsobí dobře. Připomíná mi to velké nápisy nad branou do nacistických koncentračních táborů „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje). Dle instrukcí jsem si nic nevzal – pouze svoje vitamíny. Veškerý můj majetek je pouze oblečení (černé rifle, nejlepší nová modrá košile, slipy a sandály).

Hodně jsem přemýšlel jak se „uvést“. Rozhodl jsem se, že si vezmu svoje nejlepší oblečení a budu hrát „tvrďáka“, kterej má svojí důstojnost, ale zároveň je připraven s vyžadovanou asijskou pokorou respektovat chod věznice a místní hierarchii – uvidíme jak dlouho mi to vydrží.

Zběžná prohlídka při vstupu a už sedím u stolu a čekám na doktora, který prohlédne vitamíny. Výborně! Vitamíny mi jsou ponechány. Kam mne odvedou teď? Dostanu studenou sprchu a na uvítanou mne zmlátěj, abych nebyl vzpurnej? Jako cizinec bych měl být automaticky umístěn v sekci pro cizince, neboli v budově jež nese hrdý název „Foreigner’s Building – H“. Běžná praxe je ale jiná. Nováček je nejprve ubytován na několik dnů, týdnů či měsíců v kambodžské sekci ve velmi drsných podmínkách. A teprve poté ho přemístí k cizincům.

Dozorce odemyká plotové dveře a ukazuje mi ať vstoupím do oploceného prostoru. Napětí vrcholí – jaké to tu bude? Nevěřili by jste, jak je člověk zpitomělej z americkejch filmů  – a v Kambodže můžu vše očekávat ještě 100x horší. První vězeň (cizinec), kterého zde potkávám je o hlavu vyšší, mladej, namakanej černoch s obrovským úsměvem, který vypadá jako vystřižený z animovaného filmu. Postaví se přímo přede mne a s upřímnou radostí povídá – WELCOME! Celý den mi bylo těžko u srdce. Nevěřícně koukám nahoru, do obličeje toho očividně šťastného tvora a cítím, jak se mi zastavilo srdce. Hlavou mi proběhne úvaha, že je to fér, takový smrtelný infarkt je příjemným a elegantním zakončením nejen stresujícího dne, celé policejní kauzy, ale i pobytu na této prazvláštní planetě. A – tak ne …. srdce zase tluče, musím žít dál a čelit napínavému osudu. Prodělaný, infarktu podobný, prožitek je pravděpodobně vidět i navenek, protože černoch krásnou angličtinou pokračuje „Ahoj, já jsem Džon a nemusíš se bát, tady ti nikdo neublíží. Jsi na nejlepším místě tohoto vězení. Pojď dál. Jak se jmenuješ?“

A sakra! Jméno Václav je pro Němce, Angličany i Asiaty nejen nečitelné, ale i nevyslovitelné. Proto již léta používám přezdívku „Wendi“, která je nejpodobnější našemu „Venda“. Inspirovala mne k tomu závěrečná scénka z filmu „Adéla ještě nevečeřela“, kde se M. Dočolomanský představuje jako „Wendi Matejka – Čechoameričan“. Až do tohoto okamžiku mi nikdy nevadilo, že Wendi je 100% dívčí jméno a jako takové je jako přezdívka do vězení naprosto nevhodné. Rychle zvažuji všechna pro a proti. Odpovídám jakoby nic – „Wendi“. Černoch lehce zakoulel očima a zvětšil již tak obrovský úsměv. Stále se mi nedaří rozlišit, jestli má Džon tak zvrácenej smysl pro humor, nebo mám opravdu takové štěstí a vše je v pohodě, tak jak tvrdí. Vzhledem k tomu, že ho potkávám v kambodžském vězení, odhaduji svoje šance na klidný život tak 1:1000.

Je fakt, že doposud se ke mně kambodžští policisté chovali velmi slušně (vyjma výslechu na policejní stanici, kde na mne použili silný psychický nátlak). I zdejší dozorci jsou klidní a slušní – žádný řev, žádné nadávky, kopance, strkání či mlácení. A tak se naskýtá otázka – je to tím, že vědí, že si brzy projdu opravdovým peklem nebo je to místní standard?

Nejhorší je, že tady člověk balancuje mezi dvěma extrémy:

  1. buď nemám vůbec žádné životně důležité informace
  2. nebo jich mám příliš moc a všechny se od sebe liší natolik, až si navzájem odporují

Většinou tedy nemám žádná kritéria, podle kterých bych mohl něco vyhodnotit. Nakonec se ukázalo, že většina vězňů i dozorců se snaží o zachování všeobecného klidu a minimalizaci stresu. Vězni na mé cele si vzájemně pomáhají. Je to hlavně proto, že naše přežití zde je závislé jeden na druhém. V podstatě každý den každý z nás něco potřebuje od druhého a zároveň může každý z nás vytvořit druhému či ostatním ze života peklo. Většinu času se tedy všichni snaží chovat klidně, vstřícně a ochotně pomáhají jeden druhému zlehčit tíhu života, jež zde na tak malé ploše společně prožíváme.

Hned toto první odpoledne mi Džon koupil balenou vodu a stravitelné jídlo. Spoluvězni mi postupně přinesli: dvě plastové rohože, abych nemusel v noci spát na holé dlažbě, malinký ručník, abych se mohl osprchovat, lžíci a hliníkový talíř a kraťasy. Dostal jsem také 2 oranžové vězeňské uniformy a pochvalu za nádhernou fešáckou modrou košili, ve které jsem se tady objevil. Uniforma smrděla zatuchlinou, tak mi ji jeden vězeň hned vytrhnul z ruky, vypral a dal sušit, takže večer jsem ji měl suchou.

První noc

Spaní na zemi bez matrace znám. Mám to již zažité z pobytů v místních klášterech. Problém ale bude veliký – zima! Jsem člověk, který se naučil žít v tropech bez klimatizace a v noci potřebuji teplo. Naše cela má na stropě dva ventilátory, které jsou zapnuty na plný výkon po celou noc. Jediné místo kde mohu spát je zrovna ve větrném tunelu pod jedním z nich. Spoustě z vás se nyní zdá, že přeháním a že stěžovat si na zimu, když teploměr ukazuje 23 – 24 C je nesmysl. V Evropě máte pravdu, ale v tropech je vnímaní teploty odlišné. Kdo jezdíte do Thajska, jistě znáte řetězec prodejen 7-Eleven. Člověk vejde z rozpálené ulice dovnitř a má pocit, že je v mrazícím boxu. Vězte, že většina prodejen 7-Eleven, kde jste zažili pocit mrazu, má klimatizaci nastavenou na 26 C. Spoluvězni jsou přátelští, ale svoji deku mi nepůjčí – je jim taky zima (za dobu co jsem tady, již 3 v noci nastydli a dostali horečku). Ve 4 ráno mám na sobě vše co mám a kdybych měl papírovou krabici, tak si ji také obléknu. Potřebuji ztlumit proud vzduchu od ventilátoru. Napadá mne spát jen na jedné rohoži a jednu položit na sebe, aby tlumila proud studeného vzduchu. Funguje to! Hlavně nesmím nastydnout …

Na závěr bych chtěl poděkovat české ambasádě v Bangkoku, jmenovitě konzulovi p. Zamazalovi, jež se mimo jiné zasloužil o to, že mne hned první den umístili mezi cizince.

Veškerý text je autentický a není nijak upraven či cenzurován. Vše jsem popsal tak, jak se to událo. Na druhou stranu musím vynechat některé detaily, ja se tady zajistí to či ono. Jejich popisem bych ohrozil svoji již tak nestabilní pozici nebo pozici někoho, kdo je ochoten mi pomáhat. Jako příklad uvedu, že tento dopis odešel z vězení „tradiční“ cestou.

Děkuji W.

Odkazy:

Copyright Thajsko a Kambodža 2024 | Webdesign Pavel Bergman