Většina Evropanů přijede do Thajska jen na dovolenou,

některým se později stane domovem,

a některým i místem posledního odpočinku.

…

.

Tento článek je vzpomínkou na zvláštního človíčka,

který žil velmi rád bouřlivým velkoměstským životem

a který skončil pohřben jako číslo na neuvěřitelně smutném

thajském venkovském hřbitově…

.

Setkání

Před pěti lety jsem se posadil do internetové kavárny v Bangkoku. Vedle mne byl Čech, který mne oslovil a pozval na pivo. Jmenoval se Rado.  Z jeho vyprávění jsem se dozvěděl, že asi před 15-ti lety ho do Bangkoku poslala ČSA, pro kterou pracoval. Nejprve se mu sem vůbec nechtělo, ale později si Bangkok zamiloval natolik, že se zde rozhodl žít natrvalo. Po několika letech se ČSA rozhodla, že ho přeloží na jiné místo. Rado dal raději výpověď, opustil velmi dobře placenou práci v ČSA a zůstal v Bangkoku.

Rado měl rád rušný život velkoměsta. Dříve míval velmi slušné příjmy, které dokázal vždy spolehlivě prohýřit. Víno, ženy, zpěv, štědrý král diskoték a mejdanů, vždy dobře oblečený a navoněný elegán, prostě pravý a nefalšovaný „lev salónů“. Bangkok byl pro něj ideálním místem. Město, které nikdy nespí a ve kterém na ploše 700 km² žije stejný počet obyvatel jako v celé ČR.

.

Přítelkyně

Bohužel jsem ho zastihl již v době, kdy se mu nevedlo nejlépe. V této době pracoval pro několik cestovních kanceláří a provázel po Bangkoku turisty z celého světa. Rado byl nadprůměrně inteligentní člověk, jež dokázal plynně mluvit nejen česky, ale i slovensky, anglicky, německy, španělsky, rusky, francouzsky a thajsky.

Přes svoji inteligenci si nedokázal uspořádat rodinný život. Žil s Thajkou, která z něj nemilosrdně ždímala vše, co vydělal a nestihl utratit. Jeho družka vydělávala 30.000 THB/měsíčně, a přesto jí Rado musel platit leasing na auto, školu pro jejího syna a ještě spousty peněz na chod domácnosti. Thajka si žila na vysoké noze a časem si ještě vypůjčila od lichvářů 100.000 THB na 100% roční úrok.

V podstatě bylo jedno jak velkou částku Rado vydělal, na pokrytí její spotřeby to nemohlo nikdy stačit. Vše vyvrcholilo, když se dozvěděl, že peníze, které jí dával na leasing jejího auta a na splátky, utrácela bokem a o auto přišla. Rado se dostal do takové finanční situace, že začal dělat nekalé praktiky, čímž si vytvořil spoustu nepřátel a zároveň také ztratil většinu přátel. Snažil jsem se mu pomoci, ale peníze, které jsem mu půjčil, nikdy nevrátil. Poté, co se ke mně začal chovat vulgárně, jsem s ním přerušil kontakt a přestal jsem se o něj zajímat.

.

Píšťalková Revoluce

Poslední rána přišla na jaře 2014 s demonstracemi v Bangkoku. Odliv turistů znamenal pro Rada ztrátu příjmů a následně velké problémy s předluženou partnerkou.

.

Vojenský převrat

Radův konec se začal přibližovat. Po vojenském převratu v létě 2014 ho jeho milovaná Thajka (podle mne žárlivá psychopatka) vyhodila na ulici. Ze společného bytu ho nechala vyvést vojáky, kteří měli na ulici hlídku. Rado neměl peníze, stal se pro ni přítěží, a tak ho vyměnila za nějakého Američana.

.

Setkání

.

Rado ztratil střechu nad hlavou, neměl peníze, zdroj příjmů, ani přátele. Stal se z něj bezdomovec. Přespával v internetových kavárnách, které mají nonstop provoz. Zde si z vyžebraných peněz zakoupil hodinový přístup na internet (cca 20 THB), hodinu psal maily a pak spal v křesle až do rána.

Jednoho večera šel po ulici, pravděpodobně omdlel a probral se až v nemocnici. Jelikož neměl pojištění a ani peníze, tak ho za tři dny nemilosrdně vyexpedovali. O tomto jsem nic nevěděl až do 9. listopadu 2014, kdy jsem ho náhodou potkal na Soi Rambutri.

Vypadal, jako by ho vytáhli z kontejneru, o 30 kilo hubenější a o 20 let starší. Byl opravdu šíleně hubený, neuvěřitelně špinavý, páchl a vlastně jen šeptal. Měl problémy s rovnováhou, chůzí a pohybem celkově. Neudržel stolici a vykašlával černou krev – měl TBC. Věřte mi, nebo ne, ale mám známého léčitele, který ho z té tuberkulózy zdarma a na dálku vyléčil.

Jeho veškerý majetek byl nový cestovní doklad, který mu jako náhradu cestovního pasu právě dnes vystavila ambasáda, hotovost 100 THB, které za rohem vyžebral, špinavé oblečení, které se muselo druhý den vyhodit do kontejneru a malinký obrázek jeho milované Thajky.

Vypadal tak příšerně, že ho v obyčejném guesthouse odmítli ubytovat. Přestože jsem se za něj zaručil, stejně nás vyhodili. Musel jsem jít jinam, zde pronajmout pokoj na moje jméno a pak nepozorovaně projít okolo recepce. Druhý den ráno vypadal jeho pokoj jako po výbuchu přenosného septiku. Musel jsem uplatit uklízečku, jinak by ho z hotelu okamžitě vyhodili.

.

.

Nabídka

Zaplatil jsem mu jídlo, bydlení na cca dva měsíce, potřebné léky, oblečení, mobil, prostě vše co potřeboval. Jakmile se trochu zotavil, nabídl jsem mu buď kompletní vyšetření v Bangkoku, nebo letenku do ČR, nebo časově neomezený – bezplatný pobyt uprostřed národního parku Phu Pa Lek v horském klášteře Wat Tham Puang,  na severovýchodě Thajska.

Vše odmítl a chtěl za každou cenu pokračovat v práci průvodce v Bangkoku (což bylo v jeho stavu pouhý sci-fi plán). Byl jsem bezmocný… Došly mi peníze a nevěděl jsem, na koho se mám obrátit o pomoc. Rado měl navíc nějakou, jakoby lehkou demenci, která mu zjevně nedovolovala reálně posoudit vážnost kritické situace.

Poslední mail jsem od něj obdržel 8. 2. 2015, psal, že ztratil mobil a ptal se kdy přijedu do Bangkoku – tímto jsem s ním ztratil kontakt.

Smutnou zprávu jsem se dozvěděl telefonicky od jeho kamaráda z ČR…

.

.

Rozloučení

Včera jsem se vypravil na hřbitov na poslední rozloučení s Radem. Hlavní město provincie Samut Sakhon je jen 50 km od mého hotelu. Naivně jsem předpokládal, že se jedná o nějaký mega obrovský hřbitov, kde je pohřbena polovina Bangkoku. Prostě si zaplatím taxi, zadám adresu do navigace a za hodinu jsem tam. Najdu hrob, ve stánku koupím kytky, svíčky a vonné tyčky. Také jsem Radovi koupil malinkou lahev Johnnie Walker Black Label – ten měl opravdu rád.

Navigace byla nepoužitelná, po hodinovém snažení jsem to vzdal, adresa – neadresa, navigace hřbitov prostě nenašla. Musel jsem se spolehnout na klasický postup, kdy se taxikář ptá místních a ti ho posílají z jednoho konce provincie na druhý, což reprezentovalo 3 hodiny jízdy taxíkem po thajském venkově. Po silnici Thanon Rama II jsme dokonce jeli v jednom úseku tam a zpět pětkrát, než se místním podařilo nás navést na správnou odbočku.

.

.

Hřbitov

Po třech hodinách a cca 100 kilometrech jízdy, opouštíme asfaltku a konečně nalézáme maličký čínský vesnický klášter, který poskytuje místo posledního odpočinku bezdomovcům.

.

.

Nevím, co jsem čekal… ale tohle rozhodně ne. Místo je tak příšerně smutné, že se to nedá slovy vylíčit. Je zde cca 2.000 rozpadajících se a zcela zanedbaných hrobů. Všechny hroby mají jen narychlo vyrobené číslo pomocí průmyslové šablony a červeného spreje. Na celém hřbitově není ani jedno jméno, ani jeden náhrobní kámen, ani jedna destička s nápisem „vzpomínáme“, ani jedna svíčka, ani jedna vonná tyčinka, ani jedna květina nebo alespoň její pozůstatek. Celý hřbitov působí dojmem, že za celou dobu jeho existence jsem první, který zde někoho navštívil…

.

.

Samozřejmě tu není stánek s květinami ani nic podobného. Musím jet taxíkem 5 km než nalezneme alespoň nějakou květinku, pár svíček a vonné tyčinky. Zdejší pracovníci jsou ke mně tak milí, že jim kupuji 2 lahve rumu (nedokážu si představit jak zde někdo střízlivý může pracovat).

.

Dovětek

Celý příběh je velice smutným příkladem toho, jak může dopadnout úspěšný inteligentní člověk, když se zamiluje do cizí exotické země a hlavně do nesprávné dívky. Pokud se hodláte natrvalo usadit v Thajsku po boku nějaké místní krasavice, pak se prosím ještě před fatálním rozhodnutím zajeďte podívat na hrob č. 964 v Samut Sakhon.

Vladimír Moša nar. 28. října 1966,  zemřel 1. května 2015 v nemocnici v Pathum Thani.

Pohřben byl prostřednictvím Pohtecktung Foundation – Baan Paew branch, tel. 022253211.

Adresa hřbitova je: 44/2 Rong Khe, Baan Paew District, Samut Sakhon 7412

Číslo hrobu je: 964

…

Závěr

Několik měsíců jsem přemýšlel, jestli mám tento článek napsat, nebo ne. Poté co se mi nepodařilo zkontaktovat Radovi příbuzné a po návštěvě hřbitova, jsem se přeci jen rozhodl celý příběh zveřejnit. Byl to od života zvláštní dar, že jsme náhle potkal tohoto skutečného milovníka života, byl jsem svědkem jeho bujarého a šťastného života, poté úpadku, pádu na samé dno a teď mi zbyla jen vzpomínka.

Těžko říct, co je lepší? Žít naplno krátký život a pak rychle odejít, nebo 150 let sedět doma v garáži připoután bezpečnostními pásy a libovat si v jakém jsem to bezpečí? A existuje na světě vlastně nějaké bezpečí? Nějaká záruka? Nějaká jistota? Jedinou záruku, kterou v životě skutečně máme a v čem jsme si rovni, je to, že budeme stárnout a jednoho dne zemřeme.

R.I.P.

Osobně jsem nelitoval cca 30.000 Kč, abych Radovi pomohl v těžkých chvílích jeho života. Já mám vůči němu svědomí naprosto čisté. Pokud někdo máte volné peníze, a chtěli by jste Radovi zajistit důstojné místo posledního odpočinku, pak se mi, prosím, ozvěte.

PS:

pokud mi pošlete jakékoliv doplňující informace, nebo fotografie, na kterých je Rado, rád je zde uveřejním.

…

…

Navigace pro cestu na hřbitov

Zadejte do navigace: Hua Kiew Po Tek Siang Ting Foundation.

Nebo jeďte ze Samut Sakhon po silnici č.35 (Thanon Rama II Road) směrem na Samut Songhram. Přibližně v polovině cesty v obci Kalong odbočte doprava – již jste blízko.

GPS    N 13,50722°   E 100,11065°

.

…pokračování…

Odkazy:

• Rado – ředitel, který (ne)skončil v bezejmenném hrobě
• René – podnikatel, který se nevešel do rakve
• Wat Tham Puang
• Bangkok
• Samut Sakhon
• Wat Tham Puang
• Píšťalková revoluce – únor 2014
• Vojenský převrat – květen 2014
• Honza – léčitel (nečekejte, že Vás vyléčí „na dálku“ – to se provádí pouze pokud není možný osobní kontakt)
• wendi – autor a průvodce