Přestože nejsem žádný filmový znalec nebo kritik, dovoluji si zde prezentovat svůj skromný názor na thajskou kinematografii.

„Thajci umí natočit vysoce kvalitní film, ale zároveň jsou schopni s mistrnou zručností vytvořit neskutečný šrot“.

V evropských kinech a televizích jsou uváděny thajské filmy jen velmi vzácně. Pokud jste v Thajsku a umíte alespoň trochu anglicky, pak doporučuji návštěvu kina. Většina filmů v turistických oblastech je vysílána s anglickými titulky.

Před začátkem představení je vždy promítána Královská hymna, u které všichni v kině povstanou. Většina kin má seřízenou klimatizaci na teplotu podobnou té, která je vhodná na skladování mražených ryb, a tak doporučuji teplé oblečení.

Vždy dávám přednost komediím, většinou jsou vtipné a člověk se opravdu pobaví, k nejhorším kouskům podle mne patří čím dál více oblíbené horory. Pokud máte možnost sledovat Thajskou televizi, pak doporučuji shlédnout v originále (z čistě studijních důvodů) nějakou domácí telenovelu.

Vždycky jsem si myslel, že nejhorší telenovely se točí v Jižní Americe, ale jak je vidět, místní profesionálové dokáží natočit ještě mnohem příšernější fláky – za to jim patří až obdiv.

.

.

Velmi mne potěšilo, že v roce 2013 se ČT rozhodla odvysílat Thajský film, který získal nejen vysoké uznání většiny filmových kritiků, ale dokonce se stal v roce 2010 senzací festivalu v Cannes, kde okouzlil porotu v čele s Timem Burtonem a získal hlavní cenu – Zlatou palmu.

.

.

Strýček Búnmí

Film je prezentován jako buddhistický snímek neobyčejně vysokých kvalit, jehož děj je založený na skutečném příběhu buddhistického mnicha. Thajsko, buddhismus, magie, tajemno, minulé životy – to  je přesně to, co mne zajímá. Tak vzhůru do toho!

.

Text oficiálního distributora

„Představte si, že se vám jednoho dne zjeví duch vaší životní lásky a ztracený syn se vrátí v podobě podivné lesní bytosti… vítejte ve světě strýčka Búnmího. Ve světě, kde přítomnost není jedinou realitou a minulé životy se znovu hlásí o slovo. Tento filmový skvost plný fantazie, vtipu i hlubokých emocí čerpá z úchvatné přírodní scenérie i thajské hororové produkce sedmdesátých let a komiksů“.

.

.

Moje recenze

„Vysoké očekávání bylo odměněno stejně vysokým zklamáním. Většinu filmu jsem čekal, kdy už začne nějaká dějová linie, která by se dala pochopit. Po 114. minutě mi můj mozek odmítl uvěřit, že konec filmu přišel dříve, než jakékoliv pochopení čehokoliv. Včera jsem si tento skvost pustil znovu a s odstupem celých dvou let potvrzuji první dojem…

Závěr je zcela jasný – někdo je tady úplně mimo. Buď jsem to já, nebo porota v Cannes. Pokud máte volné dvě hodiny, zkuste se na tuto thajskou filmovou perlu podívat a pošlete mi svoji recenzi. Potřetí se na to už asi nepodívám, tak se nebojte a klidně napište pravdu.“   (wendi)

.

Na konci článku je k dispozici celý film s CZ titulky.

 

Negativní recenze

„Ten film je buď velice zvláštní nebo velice umělecký, každopádně to pro mě byl první film, kdy můj doprovod odešel z kina někdy ve třetině a i já jsem měla co dělat, abych vydržela do konce…“   (Tamirki)

.

.

Pozitivní recenze

„Efekt je magický. Strukturou film připomíná hudební skladbu, náladou zase díky výborné práci se světlem a zvukem plátna impresionistických malířů. Přitom to rozhodně není nesledovatelný experiment, ale vřelý optimistický film o tom, co je skryto za závojem naší reality.“     (Jan Gregor)

.

.

Vulgární negativní recenze

„Tak tohle bylo těch nejdelších 114 minut v mým životě! Myslím že se půjdu odreagovat na na nějaký blockbuster toho meinstreemáka Lynche, neboť po tomhle mi bude i Muholland Drive připadat jak další přímočarý porno z HBO produkce.

Žádnej příběh, kamera že i Blair witch je proti tomu opulentní, vizuální orgie a…. kurva… proč prvních deset minut čumim na buvola, všude tma jak v prdeli a první střih je na vopici se svítícíma očima co se s ní ten Sandokan spářil a proč se ten sumec spářil s tou starou rachejtlí a jakej posranej důvod tam má pětiminutová scéna, kdy jenom čumim na zavádění ledvinovýho katetru?

A co má, do satanovi prdele, jako znamenat ta poslední půl hodina? Proč tam každej zírá jako by byl na heráku? A kdo, pro kristapána, tuhle mrdku financoval…?“   (Horác McKoziáš)

.

.

Velmi dlouhá pozitivní recenze

„Setkání s jinými než americkými a českými filmy, jejichž konvence máme naučené, znamená vždy o něco namáhavěji číst odlišné kulturní kódy. Čím je civilizace globalizovanější, tím je vzácnější natrefit na dílo, které by bylo originální, protože vše se přizpůsobuje společným jmenovatelům libovolných uživatelů.

Když pak přijde do kin tříhodinový snímek o eskymácích nebo jako teď vyloženě buddhisticky laděný film z Thajska o převtělování duší, vyčerpává se největší část prožitku právě na nesmělém kontaktu s něčím cizím. Je to sice pochopitelné, ale zároveň také trochu chyba.     

Ona nesmělost

nám zabraňuje říct něco o tom, jestli jen nezůstáváme v uctivé vzdálenosti před něčím exotickým a vědomě si tak zabraňujeme ponořit se do díla. Každé setkání s uměním je setkání s jinakostí a cizostí, ale není to důvod mít se před tím na pozoru.

Když se přitom vypravíte na Strýčka Búnmího (zní to jako „vypravit se na výlet do lesa“ a něco na tom je), není třeba se obávat, že k vám bude promlouvat něco složitého. Příběh je velmi jednoduchý a věci, které se tu říkají, nemají skryté významy; vše se podává s takovou přívětivostí, jakou chová hostitel k milým hostům.

Nejvíc vás může zaskočit, že se z věcí nedělá problém a vše plyne podle přírodního řádu, přičemž jediným skutečným překvapením může být, že do „přírodního“ spadá i to, co se v západní civilizaci obvykle chápe jako „nadpřirozené“.

.

.

Strýček Búnmí,

majitel farmy na pohraničí Thajska a Laosu, pomalu umírá, každodenní proplachování ledvin jen oddaluje jeho odchod z tohoto světa. Jak ale zjistíme, existuje i svět duchů těsně napojený na svět zvířat – a z něj do naší reality mohou přicházet návštěvníci, aby nám pověděli, jaké to je „na druhé straně“.

Film trochu mate a znejišťuje tím, že všechny zdánlivě výhružné náznaky postupně zbaví jejich strašidelnosti,  a dokonce i tajemství. Zdá se, jako by kolem farmy obcházeli zlí opičí duchové, ale pak se odhalí, že jedním z těchto opičích tvorů je i ztracený Búnmího syn, který jednoho večera prostě přijde posedět ke stolu na verandě.

Jistěže se ho přísedící zpočátku bojí, ale napětí za chvíli roztaje. Stejně tak Búnmího zemřelá manželka se vrátí jako duch,  ovšem jen proto, aby manžela připravila na to, že smrt není hrozná.

Atmosféra snímku se zvolna přelévá mezi „ospalou letní siestou“ a „temnými a nepoznatelnými vibracemi“ a postupně dospívá přes několik vsuvek s jinými příběhy až do stádia jisté vyprázdněnosti, nebo spíše zbavenosti všech určujících prvků. Nevíme, jak funguje čas a prostor.

.

.

Pro filmy režiséra Apichatponga Weerasethakula je typické, že se skládají z několika na první pohled nesouvisejících částí, které si na základě absence jasné pointy později složíme dohromady a najdeme mezi nimi souvislosti. Weerasethakul nás tak „buddhisticky“ učí překonávat „vnitřním viděním“ protiklady vnějšího viditelného světa – obvykle toho dociluje tím, že smaže rozdíly mezi lidským a zvířecím, mezi civilizací a přírodou, mezi životem a smrtí a minulostí, přítomností a budoucností.

V jeho filmech postupně ztrácíme pojem o čase a jako „výletníci z města“ v lůně přírody postupně očišťujeme svou duši od nánosů kultury. Hrdinové mění svou lidskou formu do zvířecí podoby, mezi jednotlivými lidmi oddělenými dlouho historií spatřujeme koloběh návratu duší a tak podobně.

Při popisu

jemného fluida Weerasethakulových filmů je snadné sklouznout k patetičnosti, navíc je všechny výklady spíš svazují. Snad proto, aby nám autor zabránil v pocitech snadné dominance („to jsme si to ale krásně zinterpretovali a všechno to do sebe zapadá“), zařazuje do svých filmů finálové sekvence, které se vysvětlení vzpírají. 

A koneckonců, proč by mělo vadit nechat se občas vykolejit? Nemůžou filmy působit jako zenové koany kladoucí nám stejné otázky typu „jak zní tleskání jedné ruky“?

Toto všechno by sice mohly být i omluvy pro jakékoli nepovedené a nesouvislé snímky. Weerasethakulova síla je ale v tom, že přes veškerou prostotu výrazových prostředků umí docílit velké působivosti. Například sekvence, v níž princezna trpící svou ošklivostí sestoupí do jezera, souloží zde s rybou a nakonec se v ní šťastně promění, by se jistě dala natočit pomocí okázalých digitálních efektů, ale neměla by v sobě poezii, jaké docílí Weerasethakul střídmým stylem.

Jakýkoli další Weerasethakulův film (mimochodem sám si je vědom nezapamatovatelnosti svého jména, a proto všem nabízí, ať mu říkají Joe) už nikdy nebyl tak explicitní, což je dáno i tím, že se nepřehrabuje ve špíně velkoměsta. Naopak – jak už bylo řečeno výše – jde o výpravy za hranice civilizace.“       (Kamil Fila)

.

Filmový skvost Strýček Búnmí je možno stáhnou

zde

.

Odkazy:

• Thajská Královská Hymna
• Celý film s CZ titulky zde
• wendi – autor a průvodce